Mé dny jsou plné dobrodružství. Rozhodně nemůžu říct, že bych se nudil. Pár dní si člověk poleží v porodnici, kde jsou všichni milí a bílí. No a pak už je to honička. Na sociálku - vyřídit mamince mateřskou. Na pojišťovnu - abych nebyl nepojištěn a neodmítli mě ošetřovat ti hodní lidé v bílém. K paní doktorce, to aby rodičům potvrdili, že jsem živ a zdráv a abych nezapomenul na ty bílé pláště.

No a největší událostí bylo stěhování. Maminka musela nabalit hromadu krabic a pytlů. Všecky byly plné nějakých věcí. Ani je všecky neumím pojmenovat! Děda s tátou pak jen vozili ty krámy domů.

A v pátek jsme se definitivně přesunuli k tátovi. Poslední cesta byla vlakem. Ale to jen na výslovné přání brášky. Mi to bylo celkem jedno. Cestu jsem stejně prospal. Ale on ten vlak hezky drncá a houpe. To se mi moc líbilo. Ale esy jsem to dobře pochopil, tak táta není moc velkým příznivcem vlakové přepravy. Neustále něco motal o magorech na dráze a úzkých dveřích vagónů. Nevím, co tím myslel. A je mi to celkem jedno, mi se to líbilo. Cestu z nádraží jsem zaspal což se ukázalo jako výborné řešení. Ono totiž docela vydatně pršelo. Ale kapkání deště je nejlepší ukolébavka.